Kniha: I believe in 88

Kniha nizozemského fotografa Pietera Wisse "I believe in 88," je dokumentací jeho měsíčního pobytu ve východoněmeckém Wismaru v prostředí místní neonacistické komunity. Pikantní na tom je, že sám Wisse byl jako mladý anarchistou a při jedné antifašistické demonstraci utrpěl při pouliční bitce zranění. I tak se chtěl jako dospělý přesvědčit, co je pravdy na všech těch pověrách o zlých neonacistech co žerou děti, kterými ho oficiální propaganda a soudruzi anarchisté během let krmili. Výsledkem je zajímavá konfrontace skutečnosti s mýty a předsudky, která je v knize zachycena prostřednictvím Wissova objektivu.

Předmluva:

20 dubna 1995, Vídeň, Rakousko

Byl jsem puberťák, čtrnárciletý buřič. Jel jsem s kamarády do Vídně na demonstraci proti pravicovému extrémismu. Identifikoval jsem se tenkrát s anarchisty a levičáky. Co přesně levičáci nebo pravičáci chtějí, to jsem neměl ani tušení. Neonacisty jsme ale brali jako zlá zvířata. Ještě než jsme došli na místo, narazili jsme na skupinu neonacistů; holé hlavy a to jejich oblečení. Hledali příležitost pro střet a nakonec to bitkou i skončilo. Jeden kluk, asi sedmnáctiletý, byl přímo proti mě. Držel v ruce nůž. Oba jsme se na sebe pár vteřin dívali. Neviděl jsem žádné zlé zvíře, ale člověka jako já, mladého a dožadujícího se pozornosti. Oba jsme byli v tu chvíli na špatném místě. Ale i tak, pravděpodobně kvůli tlaku těch ostatních kluků, kteří tam byli s ním, se rozhodl, že mě bodne do břicha...

listopad - prosinec 2006, Wismar, Německo

Mé zkušenosti z Vídně zavdaly důvod, proč jsem se o jedenáct let později rozhodl vyrazit do Wismaru v bývalém Východním Německu. Pokládal jsem si otázky jako: Kdo jsou ti lidé, kteří sami sebe zvou jako neonacisty? Co je k tomu vede? Proč se vyjadřují, tak jak se vyjadřují a znají vůbec něco jako lásku? Mé hledání začalo v jednom neonacistickém obchodě s oblečením a muzikou. Když jsem tam vstoupil, měl jsem srdce až v krku. Říkal jsem si, že mě doslova vykopou ven. Věděl jsem, že první kontakt je rozhodující pro celý úspěch mého projektu. V obchodě jsem se setkal se skupinou lidí, kteří obhajují neonacismus. Tihle pravicoví extrémisté byli všichni z Wismaru a okolí a bylo jim od 18 do 32 let.
Od prvního kontaktu s nimi jsem byl otevřený, upřímný a transparentní jak k nim, tak k sobě. Pořád jsem si opakoval, proč tu jsem a co chci. Postupně jsem získával jejich důvěru aniž bych musel předstírat, že jsem neonacista. To ale nebylo vždy snadné. Ten měsíc byl kolikrát i pěkně napjatý a setkal jsem se během něho s odporem, podezřívavostí a dokonce i s výhrůžkami smrtí.

únor - březen 2007, Wismar, Německo

Při mé druhé návštěvě Wismaru se mi dostalo vřelého přivítání. Dodržel jsem slib, že s sebou přivezu fotky, které jsem pořídil při své první návštěvě. Líbily se jim a jejich podezřívavost byla ta tam. Měl jsem naprostou svobodu fotit, co jsem chtěl. Přesto, že nejsem pravicový extrémista, přijali mě mezi sebe a chovali se ke mě se značnou úctou. To bylo v ostrém kontrastu s jinými zkušenostmi, které jsem měl. Navštívil jsem také několik soudů, kde byli někteří lidé z knihy obžalovní z ničení majetku a násilných činů. Čtyřem chlapům, se kterými jsem se také setkával horzilo odnětí svobody na šest až osm let kvůli obvinění z těžkého ublížení na zdraví.

listopad 2009, Rotterdam, Nizozemsko

I přes otřesné zkušenosti jsem se ve Wismaru nesetkal s žádnými zlými zvířaty. Lidé, které jsem poznal, hluboce věří svým ideálům. Nasilí je pro ně součást života a má zásadní význam pro získání postavení v jejich skupině. To je staví na okraj společnosti. Charakteristická je pro ně také jejich hrdost a upřímná oddanost ke svým kamarádům a rodině. Má ješitnost a touha po pozornosti mi tak daly možnost najít tenkou hranici mezi nenávistí a láskou.

Více fotografií (nejen plešatých týpků) Pietera Wisse na jeho blogu.

Celá kniha má 96 stran a obsahuje 90 fotografií. Knihu si lze za 35 oiro objednat zde. Pokud vím, u nás se (překvapivě) neprodává a ani prodávat nebude.