Portál Wikipus.info není pro většinu čtenářů RaB pravděpodobně neznámým pojmem. Už jen kvůli tomu, že jeho banner zdobí nějakou dobu i naše stránky. Wikipus je v našich končinách unikátním projektem a jako takový si určitě zaslouží pozornost. Tím spíš, že po nějaké době "zahřívacího" provozu aktualizoval v minulých dnech svůj vzhled i obsah a začíná fungovat naplno. Takže bylo nabíledni, že jsme se chtěli o celé věci dozvědět víc. Od nápadu k realizaci nabídnout o tomto projektu nějaké informace sice uplynul nějaký čas, ale jsme rádi, že nám teď při příležitosti ostrého startu jeden z "duchovních otců" Wikipusu poskytl rozhovor.

Již delší dobu sleduji dění okolo Varnsdorfu a nedá mi z toho nevyvodit určité zamyšlení, které bych zároveň rád formuloval i jako svého druhu vzkaz adresovaný právě obyvatelům tohoto městečka.

Prvně mne zaujala jedna z vašich nedávných demonstrací. Konala se na náměstí a evidentně se celá nesla v duchu věty: „Stát na nás kašle." Moje vlastní odpověď na tento údiv je následující: „A co jste čekali? Vy jste opravdu třeba jen minimálně věřili, že stát vám pomůže?" Pokud ano, pak mi nezbývá než konstatovat, že vycházíte z logických a v jádru rozumných, přesto naprosto mylných předpokladů. Stát považujete za instituci, která je tu pro lidi a právě lidem má sloužit. Instituci, které mimo jiné platíte nehorázné daně za to, aby udržela v ulicích pořádek a spravedlnost. Instituci, od které čekáte, že se za vás postaví a pomůže vám, bude-li vás například terorizovat nepřizpůsobivý cizí element. Z tohoto hlediska je rozčarování nad nepřicházející pomocí plně chápatelné. Stát by takto skutečně měl fungovat.

Vláda souhlasí s půjčkou 38 miliard na pomoc EU. Kocourkovská vláda zaplatila (ještě to musí odsouhlasit parlament, ale ten funguje jako vládní hlasovací automat, takže to můžeme považovat za hotovou věc) výpalné MMF a má možná na celý rok vystaráno, než banksteři opět zaklepou na dveře. Kalousek a spol. zaplatili místo původně požadovaných 90 mld jen 38, takže se může stát, že MMF vymahačka to bude považovat jen jako první splátku. Zadlužený stát, který se dávno nedokáže ani minimálně postarat o vlastní občany "půjčuje" (pěkný eufemismus) 1,5 mld eur mezinárodnímu měnovému fondu. Pikantní je, že na půjčku si od něj a ECB musel sám půjčit.

Oficiálně je tato půjčka vysvětlována vovcím jako naše povinnost, abychom mohli zůstat v tomto elitním klubu bankrotářů. Ještě větší drzost je argumentace čerpání dotací z EU na tzv. operační programy. Ty byly vyjednány v rámci přístupových rozhovorů ještě předtím, než nějaké euro začalo platit a současně byly vykoupeny přijetím značně omezujících podmínek a diktátu ze strany EU. Někdy to stálo život celá dřívě prosperující odvětví (cukrovarnictví). Euro je stejně jako celá EU mrtvý kůň a těch 38 miliard další ze sázek na něj.

Kniha nizozemského fotografa Pietera Wisse "I believe in 88," je dokumentací jeho měsíčního pobytu ve východoněmeckém Wismaru v prostředí místní neonacistické komunity. Pikantní na tom je, že sám Wisse byl jako mladý anarchistou a při jedné antifašistické demonstraci utrpěl při pouliční bitce zranění. I tak se chtěl jako dospělý přesvědčit, co je pravdy na všech těch pověrách o zlých neonacistech co žerou děti, kterými ho oficiální propaganda a soudruzi anarchisté během let krmili. Výsledkem je zajímavá konfrontace skutečnosti s mýty a předsudky, která je v knize zachycena prostřednictvím Wissova objektivu.

Předmluva:

20 dubna 1995, Vídeň, Rakousko

Byl jsem puberťák, čtrnárciletý buřič. Jel jsem s kamarády do Vídně na demonstraci proti pravicovému extrémismu. Identifikoval jsem se tenkrát s anarchisty a levičáky. Co přesně levičáci nebo pravičáci chtějí, to jsem neměl ani tušení. Neonacisty jsme ale brali jako zlá zvířata. Ještě než jsme došli na místo, narazili jsme na skupinu neonacistů; holé hlavy a to jejich oblečení. Hledali příležitost pro střet a nakonec to bitkou i skončilo. Jeden kluk, asi sedmnáctiletý, byl přímo proti mě. Držel v ruce nůž. Oba jsme se na sebe pár vteřin dívali. Neviděl jsem žádné zlé zvíře, ale člověka jako já, mladého a dožadujícího se pozornosti. Oba jsme byli v tu chvíli na špatném místě. Ale i tak, pravděpodobně kvůli tlaku těch ostatních kluků, kteří tam byli s ním, se rozhodl, že mě bodne do břicha...

Ideozločin, to věru není nějaká lecjaká věc. Stačí málo a kouká z toho pěknejch pár let. A můžete stokrát říkat, že jste vopravdu, ale vopravdu nevinný, protože Kristus Pán byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali. Tady musí bejt člověk vopatrnej.

Když jsem se dozvěděl o posledním nemedializovaném případu ideozločince, kterého gestapo odhalilo v jednom pražském bazénu, začalo to ve mě hlodat. Na šourku mám totiž mateřské znaménko na první pohled připomínající Thórovo kladivo a na druhý pohled zase hlavu Elvise Presleyho. Jenže co kdybych ten šourek někdy použil v místě, čase a způsobem tak, že by to znaménko najednou nepřipomínalo na první pohled Thórovo kladivo, ale svastikový kříž a na ten druhý zase hlavu Rudolfa Hesse? Co pak?

Znaménko se nedá bez ztráty reprodukčních schopností jen tak odstranit a chtěl jsem vědět, na čem doopravdy sem. Potřeboval jsem tedy poradit od někoho, kdo se v této oblasti dobře vyzná. Od skutečného znalce. Dozvěděl jsme se, že jím má být jakýsi Mazel. Naneštěstí jsem se potom na internetu dočetl, že je kvůli své víře takový celý podjatý a tak pověsil posudky na hřebík. Dalším znalcem v oboru má být nějaký doktor Svoboda z Brna. Podle ceníku jeho služeb se musí jednat o skutečné eso.